Vzpomínka

Bydleli jsme ve Škvorci, jižně Úval, takže jsme jako děti vlak vídali z velké dálky na trati z Úval do Českého Brodu. Vlaky tahaly parní lokomotivy a zanechávaly kouř závory mnohem delší, než byl celý vlak. Počítali jsme s bráškou počet vagónů nákladní vlaků, často měly přes 70 vagonů. Tenkrát se většina materiálů dopravovala vlaky na velkou vzdálenost, ale na každém nádraží byla nakládací rampa, kde se zboží aj. překládalo na formanské povozy a rozváželo po okolí, stejně se vagóny i nakládaly. Navíc všude byly velké magacíny s úzkou rampou, kudy obsluha nakládala podané/došlé kusové zboží. Nákladních aut bývalo ještě poskrovnu, mnohé jezdily na dřevoplyn. Auta vozila hlavně uhlí či stavební materiál. Došly-li vagonové zásilky, hned byla trojkolkou jednoho invalidy rozvážena avíza adresátům a ti třeba i o vánocích sháněli povozy a lidi k vykládce, aby nemuseli platit stojné. Podobně osobní vlaky přepravovaly kromě objemnějších spoluzavazadel i drobné podané zásilky, které se ručním vozíkem vozily k hitláku. Podobně za hitlákem býval poštovní vagón a do něj se mohla z perónu vhazovat běžná pošta, dostala se na místo dřív. Rádi jsme chodívali pěšky na nádraží a pozorovali, co a jak se dělá a děje. Uchváceni jsme byli dispečerským pultem se zvonečky a hejblátky, kde se dal nastavit průjezd nádražím, včetně všech znamení pro obsluhy tratí.

Za války měli Němci u úvalského viaduktu kulometné hnízdo, ale nikdy nevystřelili. Bylo přesně na stejném místě jako před obsazením Němci; tehdy za mobilizace viadukt bránili naši vojáci, dokonce spolužákův tatínek. Tenkrát jsem slyšel, že než nás obsadili Němci, že v Milovicích naši vojáci stihli včas zakopat celý pancéřový vlak - jen ručním nářadím. Pak jsem jezdil vlakem do učení až do Velimi a brácha do Prahy. Týdenní jízdenka mne stála 32 korun - na to jsem měl zvláštní průkazku s fotografií. Většinou počas války byly vlaky přeplněny, ve vlacích bylo zatemnění a rozbitá světla i okna, zatlučená prkénky, tak jsem si připevnil vánoční svíčku na kus tvrdého papíru a ve stoje si četl tehdejší Rodokapsy. Už nejezdily jenom naše vagóny, ale i předpotopní, co měly do každého kupé dveře zvenku (nebyly průchodné), čtyřkolák takže měly kolem vagónu dlouhá prkenná stupátka pro průvodčího. Anebo také jezdily vagóny IV. třídy, co neměly ani lavice, ale jen štokrdlata, tam si člověk mohl vzít i kozu se senem. Mnohé vagóny neměly elektrické osvětlení, ale plynové a to málokdy fungovalo. Na nádražích i na tratích byl úzkostlivý pořádek, všechno fungovalo a na kolejích nikde ani travička. Na vechtrech měli připravené žluté tabulky s vodorovným modrým pruhem, které stroljvedoucím signalizovaly možnost náletu tzv. hloubkařů, co ničily z výšky lokomotivy i celé vlaky. Proti minám na trati museli před vlakem tlačit 2-3 plošinové vagóny s kolejnicemi (ty se užily k opravě trati). Stalo se mi, že náš osobák zastavil na trati před Pečkami a všichni jsme se úprkem schovávali v brambořišti. Lokomotiva byla rozstřílená a čekali jsme 6 hodin, než jsme mohli odejet. To bylo časté, domů jsem se vracíval třeba až ráno - nic nejelo, nebylo dost lokomotiv. Jezdilo hodně německých vojenských vlaků s technikou, měly na vlaku i PL vícehlavňový kulomet, ale když uviděli hloubkaře, radši ani nestříleli.

Když jsem vyšel r.1942 měšťanku, nebylo mi celých 14 let, ale už jsem byl v učení. Na nádražích se pohybovali Němci, nádraží střežili Vojáci našeho Vládního vojska. Několikrát Velimí projížděly transporty Němců na východ; zpátky zas transporty ruských zajatců nebo židů do koncentráku. Kdo mohl, tak nepozorovaně do vlaku hodil svou svačinu. V Kolíně se odvážil z transportního vlaku vyskočit na perón hubený muž s bandaskou natočit si z kohoutku pro ostatní vodu.Německý vojáček, snad 17-letý mu přitom bodákem na pušce propíchnul ruku a zahnal ho do vagónu. Všude byly vojenské proviantní kontroly, v každém osobním vlaku obsadili východy a každého zkontrolovali - doklady a zavazadla, proviant a někdy i je sebrali. Všechno bylo na lístky a těch bylo k nasycení málo, tak se kradlo v polích - brambory, kukuřice i obilí a tam zase jezdili naši četníci nebo i německé kontroly a taky všecko brali, lidi za to zavírali. Kdo co doma měl, vyměňoval to za proviant u tzv. šmelinářů, mnozí byli kolaboranty. Stačilo večer nezatemnit a bylo zle. Doma jsme potají poslouchali krátkovlný Londýn s českými zprávami a hesly pro parašutisty, kterými je řídili. Bylo to perné, pekli jsme chleba ze šrotu, který jsme sami ručně šrotovali, a jak nám chutnal. Často jsme v zimě na rozkaz museli prohazovat zaváté silnice. Zaplať pámbu, všechno to pak zmizelo a byli jsme konečně svými pány.

Dlouho po válce trvalo, než se doprava zlepšila, všechno bylo vybrakované, nedostávalo se ani skla na opravy oken. Ale služby fungovaly. Já si v roce 1949 posílal z Teplic jako kusovou zásilku stůl, židle, postel a bedny domů, přijelo to do Úval dřív než já osobním vlakem a platil jsem jenom 12 Kč.

Po válce se trať rozšiřovala o třetí kolej, říkalo že tu budou jedzdit ruské vlaky až do Prahy, ale zůstalo při staré šířce (rozchodu) kolejí. Moc lidí z okolí pracovalo na rozšíření trati, bylo třeba postavit nové - širší mosty. Bylo zajímavé, jak staré mosty z kamenných kvádrů rozebírali - každý kámen dostal své číslo a po rozšíření o střední část mostu byly vnější kameny ukládány zpět. To ještě nebyla k dispozici dnešní stavební technika a vyžadovalo to více ruční práce. Nemělo by se zapomenout, že na každém nádraží byla udržovaná čekárna, kde se v zimě celodenně topilo. Všude nedaleko nádraží byly nabité úschovny kol - většina pracujících ze vsí jezdila k vlaku na kole, autobusy byly málokde a jenom malé soukromé. Já chodil na vlak pěšky - ráno jsem se probouzel o 4 hodině dokonce bez budíku, ohřál si na lihovém vařiči kafe a pěšky mazal necelou hodinku do Ouval na vlak a vlakem hodinu do Velimi a ještě 20 minut do fabriky.

vagony. cz / historie / vzpomínka